Děti potřebují větší horizont
Děti nepotřebují víc obrazovek ani víc strachu. Potřebují větší horizont — sen, který je přeroste.
„Dejte dětem větší horizont. Ony ho zaplní.“
Ptáme se dětí, čím chtějí být, a pak se divíme, že odpovídají malými sny. Jenže ony jen odečetly, co od nich čekáme. Nabízíme jim svět odměřený na centimetry — krátký dosah pozornosti, rychlé výhry, obzor velikosti displeje. A pak jim vyčítáme, že nemyslí ve velkém.
Malý svět vyrábí malé sny
Není to vina dětí. Je to vina měřítka, které jim podáváme. Pokud je dospělý svět posedlý tím nejbližším — příští notifikací, příští sezonou, příštím čtvrtletím — odkud by děti vzaly chuť myslet na desetiletí dopředu?
Větší horizont přitom nestojí o moc víc úsilí, jen o víc odvahy:
- ptát se dětí na velké otázky, ne jen na úkoly,
- ukazovat jim příběhy lidí, kteří dokázali nemožné,
- nechat je nudit se tak dlouho, až je napadne něco vlastního.
Děti nesní malé sny proto, že na víc nemají. Sní je proto, že jsme jim větší obzor zapomněli ukázat.
Co s tím můžeme dělat
Astronautisté nevěří, že dnešní děti jsou slabší nebo línější. Věří, že jsou poddimenzované nárokem. Dostávají úkoly na míru, ale málokdy sny na vyrostení. A přitom právě sen, který je o číslo větší, táhne člověka dopředu nejvíc.
Naše výzva: přestaňme dětem zmenšovat svět, abychom je ochránili. Dejme jim horizont, do kterého musí dorůst. Ne strop, o který se uhodí, ale obloha, ke které vzhlédnou.
„Děti unesou větší sny, než jim nabízíme. Stačí jim ten obzor neschovávat.“