Měli jsme sokoly. Budeme mít astronauty.

Sokol nebyl jen tělocvik. Byl to projekt sebevědomí — naučit lidi, že malý národ může stát rovně, společně a beze studu za vlastní ambici. Cvičilo se tělo, ale formoval se charakter. A fungovalo to, protože to mělo větší smysl než jen zvednout činku.

Stejný duch, jiný směr

Astronautisté nechtějí Sokol kopírovat ani si ho přivlastnit. Chtějí na něj navázat v tom nejlepším: vzít sdílenou ambici a otočit ji o devadesát stupňů — z přízemí ke hvězdám. Tam, kde Sokol učil držet se zpříma, my chceme učit dívat se vzhůru.

Co si od té tradice bereme:

• že vzdělání a charakter se dají pěstovat společně, ne každý zvlášť,
• že hrdost nemusí být namířená proti nikomu, jen vzhůru,
• že hnutí dokáže formovat zemi víc než jakákoli jednorázová kampaň.

Sokol postavil národ na nohy. Astronautisté ho chtějí naučit zvednout hlavu.

S úctou a bez patosu

Tohle není nostalgie ani prapory. Je to vážně míněná štafeta. Předkové nám ukázali, že společná ambice umí proměnit malou zemi v sebevědomou. My jen měníme cíl: ne sláva, ne soutěž, ale horizont, do kterého dorůstají naše děti.

Naše výzva nepatří žádné straně ani spolku: navažme na to nejlepší z vlastní historie a posuňme to dál. Měli jsme sokoly. Když si troufneme, budeme mít i astronauty — a hlavně generaci, která se nebojí mířit vysoko.

„Z tělocvičny se kdysi rodilo sebevědomí. Tentokrát ať se rodí pod otevřeným nebem.“