Vesmír jako základní dětské právo
Děti mají právo na vzdělání, na hru, na zdraví. Navrhujeme přidat ještě jedno: právo myslet ve větším měřítku, než je obecní rozpočet.
„Nejde o to dát každému dítěti raketu. Jde o to nevzít mu oblohu.“
Když říkáme „vesmír“, většina lidí slyší „rozpočet, který si nemůžeme dovolit“. My slyšíme něco jiného. Vesmír není katalog drahého železa. Je to způsob, jak se dívat — z dostatečné výšky na to, aby drobné spory najednou vypadaly jako drobné spory.
Perspektiva se nedědí podle PSČ
Některé děti vyrostou v rodině, kde se nahlas mluví o budoucnosti, o objevech, o tom, že je možné dokázat víc. A některé ne. Ten rozdíl není o inteligenci. Je o tom, kdo měl tu náhodu být u toho.
Navrhujeme tu náhodu zrušit a nahradit ji právem:
- Každé dítě se aspoň jednou setká s člověkem, který dělá něco, co se zdálo nemožné.
- Každé dítě dostane nástroje, kterými si může sahat dál, než kam dohlédne ulice.
- Žádné dítě neuslyší „na to nemáme“ dřív, než vůbec stihne zasnít.
Právo, ne luxus
Výsada je, když to dostane jeden. Právo je, když to dostanou všichni.
Nemyslíme to jako dojemné heslo na plakát. Myslíme to jako zadání. Perspektiva je nejlevnější věc, jakou můžeme dítěti dát — a zároveň ta nejdražší, kterou mu můžeme upřít.
„Hvězdy nikdy nikomu nepatřily víc než ostatním. Tak ať to tak zůstane i mezi dětmi.“