Ne větší stát. Větší budoucnost.
Spousta hnutí slibuje, že přidá úřady, razítka a komise. My slibujeme něco vzácnějšího: směr.
„Stát se dá zvětšovat donekonečna. Budoucnost se musí postavit.“
Existuje zvláštní soutěž, kdo přidá víc úředníků, formulářů a odborů. Vyhrává v ní ten, kdo dokáže k jednoduché věci přibalit nejvíc razítek. My do téhle soutěže nejdeme. Nezajímá nás větší stát. Zajímá nás větší budoucnost — a to jsou dvě úplně jiné věci.
Administrativa není ambice
Účetní jsou potřeba; někdo musí spočítat, jestli to vyjde. Ale národ, který má víc lidí počítajících náklady než lidí navrhujících, kam vůbec letět, se nehne z místa. Jenom velmi pečlivě eviduje, že se nehnul.
Co chceme přesunout do popředí:
- Lidi, kteří se ptají „a co kdyby to šlo?“ místo „kdo to podepíše?“
- Cíle, na které je třeba rovnat se vzhůru, ne jen vykázat dolů.
- Plány na deset, dvacet, padesát let — psané s vědomím, že je dokončí někdo jiný.
Budoucnost není sci-fi. Je to rozhodnutí.
Sci-fi je, když čekáme, že budoucnost přijde sama. Plán je, když ji jdeme postavit.
Nejde o to slíbit kolonii na Marsu do voleb. Jde o to přestat zaměňovat opatrnost za rozum a evidenci za pokrok. Nejambicióznější věc, jakou může společnost udělat, je dovolit si nahlas chtít víc.
„Nechceme řídit větší úřad. Chceme dětem nechat větší obzor.“