Budoucnost
Budoucnost není místo, kam jednou dorazíme. Je to směr, kterým jdeme dnes. A směr si vybíráme každé ráno znovu.
„Budoucnost není sci-fi. Je to plán.“
Existuje pohodlný způsob, jak mluvit o budoucnosti — vylíčit ji jako katastrofu, pokrčit rameny a jít na kafe. Je to snadné, zní to chytře a nestojí to vůbec žádné úsilí. Má to jen jednu vadu: není to pravda. A hlavně to nikomu nepomůže.
Ne dystopie. Budování.
Dystopie je lenost převlečená za realismus. Předpokládá, že nejhorší scénář je ten nejpravděpodobnější, a tím se elegantně zbaví zodpovědnosti cokoli dělat. Vždyť stejně všechno spěje ke zkáze, ne?
My to vidíme jinak. Budoucnost není něco, co se nám stane. Je to něco, co se staví — cihlu po cihle, rozhodnutí po rozhodnutí, generaci po generaci. A stavět se dá jen tehdy, když věříte, že to stojí za to.
- Ne kolaps, ale konstrukce. Strach paralyzuje, plán mobilizuje.
- Ne čekání, ale směr. Budoucnost se nepředpovídá, určuje se.
- Ne pro nás, pro ně. Stavíme pro lidi, které ještě neznáme.
Půjčili jsme si svět od dětí
Nezdědili jsme zemi od svých předků. Půjčili jsme si ji od svých dětí. A půjčky se vracejí — pokud možno v lepším stavu, než jsme je dostali.
To není sentiment. Je to účetnictví. Všechno, co dnes uděláme nebo neuděláme, někdo zdědí. Otázka zní jen, jestli mu předáme rozjetou stavbu, nebo staveniště plné výmluv.
Budoucnost je sci-fi jen do chvíle, než si k ní někdo sedne a udělá z ní plán. Pak je to práce. A práce se dá zvládnout.
„Budoucnost nezdědíme. Vychováme ji — a ona si nás jednou prohlédne.“